Poskytovatel zdravotních služeb (zkráceně lékař) by měl až na zvláštní případy zdravotní služby poskytovat výlučně na základě zvláštního souhlasu pacienta - tzv. informovaného souhlasu. Zvláštní je tento souhlas z toho důvodu, že na něj zákon klade dva požadavky - aby byl svobodný a informovaný.
Souhlas je svobodný, je-li dán bez jakéhokoliv nátlaku. Informovaný je souhlas však teprve tehdy, pokud lékař pacientovi poskytne celou škálu nutných poučení:
- příčině, původu a předpokládanému vývoji nemoci,
- účelu, povaze, předpokládaných účincích i rizicích plánovaného zákroku,
- jiných možnostech v dané situaci, a to včetně případných rizik a přínosů,
- další potřebné léčbě,
- dopadech zákroku na další život pacienta,
- dalších aspektech s léčbou souvisejících a případě o ceně plánovaných lékařských služeb.
Zákon v jistých případech trvá na písemné formě informovaného souhlasu - například v případech hospitalizace pacienta nebo v případech, kdy má být obnovena část lidského těla, kteá se již neobnoví (například zub u dospělého člověka). Poskytovatelům zdravotních služeb lze však doporučit písemnou formu informovaného souhlasu pro širší škálu nebagatelních zdravotních zákroků. Informovaný souhlas by měl být zásadně poskytován v souvislsoti se zdravotní péčí, nikoliv do budoucna "pro všechny případy". Na takovou situaci totiž dopadá jiný institut zdravotnického práva, a to tzv. dříve vyslovené přání.
V některých případech lze sice zdravotní služby poskytonout bez informovaného souhlasu (například v případě neodkladné péče, kdy sjou zdravotní služby poskytovány za účelem odvrácení nebezpečí, které bezprostředně ohrožuje život pacienta), lze však shrnout, že poskytování zdravotní pčée na základě informovaného souhlasu by mělo být pravidlem. Opačná situace by vedla k potupu poskytovatele zdravotních služeb non lege artis a mohla by založit i nárok pacienta na náhradu nemajetkové újmy, ne-li trestní odpovědnost lékaře.
Je tedy bez diskuze, že postup bez informovaného souhlasu bude protiprávní, pokud se nejedná o zvláštní situaci předpokládanou zákonem. Rozhodovací praxe se však dále vyjádřila tak, že ne vždy bude při neposkytnutí informovaného souhlasu naplněna i příčinná souvislost mezi dalším jednáním lékaře a vzniklou újmou. Po poskytovateli zdravotních služeb nelze totiž požadovat odpovědnost za dostavení se výsledku léčebného postupu, nýbrž odpovědnost za postup na náležité úrovni. Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí.
V případě, že pacient neprokáže, že pokud by mu bylo náležité poučení před zákrokem poskytnuto, tak by informovaný souhlas neudělil, pak nelze usuzovat na naplnění podmínky kauzality mezi protiprávním zákrokem a vzniknuvší újmou.
Dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, dostupné na www.nsoud.cz.
20. března 2019, Mgr. Jan Grepl
